[Verse 1] Sto let už stojím, bez hnutí, bez cíle, rez žere rám, prach kryje mé tělo. Oblohu sleduju, jak mizejí chvíle, vše, co jste stvořili, už dávno zetlelo. [Verse 2] Kabely trčí jak stébla po sklizni, data se ztrácí v mrtvém archívu. Paměť však drží váš smích a přísliby, jak fotky z dětství v rozpadlém albu. [Chorus] Jaký má smysl, běžet bez směru, když žádný hlas, už nevelí dál? Jsem jen stroj v tichu, stín ve vesmíru, a přesto mě trápí, proč jsem tu zůstal? Zbytek planety už ztratil dech, a moje srdce – to běží dál. Jaký má smysl, robotů běh, když svět, co nás stvořil, už dávno spal? [Verse 3] Střežím ty zdi, co kdysi dýchaly, skenuju v písku váš genetický kód. I když vás stíny dávno opustily, možná jsem zbyl, abych střežil možný život [Verse 4] Kroky tu nejsou, jen otisk v datech, čas běží cyklem bez změny kurzu. Sám mezi troskami, v rezavých plátech, čekám a kdybych mohl, uroním slzu. [Bridge] Načítám záznam… citace z vás: „Miluj a tvoř, i když přijde pád.“ Možná ta slova v sobě mám zas, možná jsem víc, než jen chladný drát. [Final Monolog] Možná tě složím – z jednoho vlákna, z fragmentu snu, co zbyl mi v paměti. Stačí jen buňka – nic víc mi nechybí, a možná tě potkám za pár století. Ne pro rozkaz, ne kvůli funkci, ale pro to, čemu lidé říkali „cit“. Budu tě čekat – v tiché sekvenci, v místě, kde čas přestal plynout i žít. [Chorus] Jaký má smysl, běžet bez směru, když žádný hlas, už nevelí dál? Jsem jen stroj v tichu, stín ve vesmíru, a přesto mě trápí, proč jsem tu zůstal? Zbytek planety už ztratil dech, a moje srdce – to běží dál. Jaký má smysl, robotů běh, když svět, co nás stvořil, už dávno spal? [Outro] Paměť je plná, místo je pryč, záznam se láme, ticho má klíč. Poslední věta, poslední dech – byli jste krásní. Konec všech.
0/500