V chladném dýmu sedí, polovina tváře zledovatělá, Lokiho dcera, v očích má stín a slova nevyřčená. Její palác z černého kamene, kde čas se kroutí v prach, duše tam přicházejí tiše, bez světla, bez smíchu, bez strach. Kdo zemře stářím, nemocí, kdo ztratí dech v tichu dnů, kroky jej dovedou k jejím dveřím, kde čeká chladný snů. Nevládne hrůze, vládne rovnováze, kde konec má svůj řád, Hel drží váhu života — a vrací ji zpět do hlín a krádeb. Hel, móðir myrkr, hǫllin kyrr, Dauðra sæti — vér sendum þér sál. Skuggar bíða, hjarta frýs, Í Heljar hǫll — eilífr lýr. V síni se šepot mění v jména, v kameni zní starý zpěv, Baldr tam stál v příběhu, Hermóðr jel — a vrátil se s těžkým snem. Hel nekrade radost, jen přijímá to, co svět odevzdal, její soud je tichý, přesný, jako led, co kosti svíral. Není to peklo plné křiku, je to hranice, kde končí den, kde paměť se ukládá do stínů, kde ztracené dny spí ven. Kdo zná její jméno, ví, že smrt není konec v prach, je to ticho, co učí duši, jak nést svůj vlastní svazek v dach. Hel, móðir myrkr, hǫllin kyrr, Dauðra sæti — vér sendum þér sál. Skuggar bíða, hjarta frýs, Í Heljar hǫll — eilífr lýr. Když Ragnarok zavolá a svět se zlomí v pláni, Hel zvedne své prsty, propustí ty, kdo čekali v stání. Její říše není zloba, je to místo, kde končí čas, kde se vrací prach k prameni, kde se kruh uzavírá zas. Ať zní její jméno v sálech, ne jako hrozba, ale jako klid, Hel — strážkyně hranice, co drží rovnováhu v tichý svit. Kdo projde její branou, nese s sebou příběh dnů, a v jejím stínu roste věčnost — chladná, pevná, bez lží a snů.
