Cesty, co nás vedou

Cesty, co nás vedou Na louce, kde ráno mlží, šel jsem sám a s hlavou v bouři, v kapse list a pár slov vzkazu, že svět není jen o obrazu. A každý krok mě veď' dál, jak starý vlak, co nezastal, vítr hrál mi v kytaru, jako kdyby znal tu pravdu. Cesty, co nás vedou tmou, máj světlo, když jdem za svou touhou. A i když spadneš, zvedni se zas, v srdci žár, co nenechá nás. Hej, hej, zpívej se mnou dál, dokud máme dech, dokud stojí sál! Na pomezí dnů a snění, kde jsou lásky bez varování, potkal jsem tvůj pohled jasnej, jak ten měsíc v řece zpřeházený. A každej směr má svůj plán, ne vždy víme, co je klam, ale s každou další ranou roste hlas, co zpívá ráno. Cesty, co nás vedou tmou, máj světlo, když jdem za svou touhou. A i když spadneš, zvedni se zas, v srdci žár, co nenechá nás. Hej, hej, zpívej se mnou dál, dokud máme dech, dokud stojí sál! Možná přijde den, kdy ztratím hlas, ale ne ten plamen v nás. Hudba proudí jako řeka, nezmizí – jen dál teče dál... Cesty, co nás vedou tmou, jsou naše, i když jdou do neznáma. A i když padnem, jsme pořád tu, v srdci plápolá ta stará hudba. Hej, hej, zpívej se mnou dál – tohle není konec, jen další bál!