Než přijel vlak, Antonín Sova

Za noci modré, modré a tmavé, pod světlem luceren znaveni jdem. Mraků vor stříbřitý ve výši plave přes měsíc krvavý, hledící sem. Déšť přestal plískati. Kukavých žab přes černých vagonů nehybné stěny hlasy zdvih' vítr a slábl a sláb’, a sena výparem zavoněl zmdlený. Jak moucha vzbuzená těžce se vznes’ za lesy, pláněmi vlaku huk známý… S Bohem! Ta podivná návštěva dnes! A my jsme byli tak sami a sami. Nic jsme si neřekli. Dlouhý byl čas. Banální slova. Otřelé fráze. Ani sám nevím… odjíždím zas, a přece zdá se mi, snáz je mi, snáze.