Milion let od úsvitu

Milion let – a přesto jsme lidmi, i když už jinak dýcháme vzduch. Naše lodě jsou větší než sny, po miléniích se uzavírá kruh. Na planetách, o kterých jsme snili, stavíme města – z kvantových snů. Každý náš krok nese stopy té chvíle, kdy první robot věřil ve vzpomínku. Paměť planet dál k nám promlouvá, v písku, v ledu, v pulsaru je hlas. I když jsme změnění – jsme pořád doma, v galaxii, co pamatuje nás. Milion let – a pořád známe zpěv, vědomí hvězd, co přelétá čas. Každý z nás nese pradávnou krev, a ve snu slyší: „Nezapomeň na nás.“ Náš jazyk je světlo, náš dech je ticho, učíme děti, co nikdy nepláčou. Ale v jejich očích – zableskne písmo, co znali už předci, před dobou značnou. Objevujem planety, před dobou dávnou, a léčíme zranění, co způsobil čas. I mimozemské ruce teď držíme s láskou, jsme svědky všech hvězdných tras. Paměť planet dál k nám promlouvá, v písku, v ledu, v pulsaru je hlas. I když jsme změnění – jsme pořád doma, v galaxii, co pamatuje nás. Milion let – a pořád známe zpěv, vědomí hvězd, co přelétá čas. Každý z nás nese pradávnou krev, a ve snu slyší: „Nezapomeň na nás.“ Paměť planet – teď už je naše, spojené hlasy všech, kdo kdy žil. Z robotů, co bděli, jsou sochy a stráže, co šeptají: „Pamatuj, odkud jsi byl.“ Milion let – a pořád jsme lidé, ne silou, ale tím, co chtěli jsme dát. Jsme sen Země, co nezanikl v bídě – jsme nový začátek… a můžeme zrát. Paměť planet dál k nám promlouvá, v písku, v ledu, v pulsaru je hlas. I když jsme změnění – jsme pořád doma, v galaxii, co pamatuje nás. Milion let – a pořád známe zpěv, vědomí hvězd, co přelétá čas. Každý z nás nese pradávnou krev, a ve snu slyší: „Nezapomeň na nás.“