[Intro] Někdy stačí jen zvednout hlavu… A uvidíš, že nejsme tak velcí, jak si myslíme. [Sloka 1] Planeta dýchá, hoří, léčí rány co jsme jí dali, voda se vrací, vítr šeptá — „už toho bylo dost.“ My běháme po městech, škrtáme čáry, hrajeme si na krále, ale jen kopírujeme strachy, co v nás rostly jako kost. Nad námi letí Atlas — tiší svědci času, ani se neotáčí, neptá se, prostě jen jde. A my tu řešíme hranice, války, moc a masky, přitom jsme jen zrnko prachu, co se bojí té tmy, co v nás je. [Refrén] Tohle je průlet svědomí, slyšíš jak planeta volá? Není to konec, je to prosba — vraťme se k tomu, co nás stvořilo z nitra kola. Atlas nás míjí, a my si myslíme, že jsme střed vesmíru, ale když zavřeš oči, víš, že jsme jen dech světla v prachu stínu. Průlet svědomí — cítíš, jak se mění vzduch? Války na spadnutí, lidi ztrácí sluch. A jestli nepřijde spravedlnost, skončí to jak oheň v suchu… Ale já věřím, že ještě můžeme… Jen musíme najít pravdu. [Sloka 2] Vidím státy, jak se hádají o hlínu, jak kdyby byla jejich, vidím lidi, co se píchají mezi sebou, jen aby měli víc. A přitom stačí se nadechnout, podívat se nahoru v tichu, a pochopíš, že všechno, o co se rveme — je vlastně nic. Planeta se obnovuje, pomalu, ale jistě, stromy rostou tam, kde kdysi byla města, co jsme nechali padnout. Příroda neodpouští, ale léčí, když přestaneme řvát, a v tom tichu… kámo… můžeš slyšet pravdu a znovu znát. [Sloka 3] A já se ptám — kolik ještě musí padnout snů, než člověk pochopí, že není vládce, ale host? Kolik musí shořet polí, kolik řek se musí vrátit, než si uvědomíme, že moc je jen prázdný most. Atlas letí nad námi, nemluví, neřeší, nesoudí, jen připomíná, že čas je nekonečná řeka. A my jsme jen vlnka, kapka, okamžik, co se třpytí a pak zmizí — ale zanechá stopu, když se neleká. [Refrén] Tohle je průlet svědomí, slyšíš jak planeta volá? Není to konec, je to prosba — vraťme se k tomu, co nás stvořilo z nitra kola. Atlas nás míjí, a my si myslíme, že jsme střed vesmíru, ale když zavřeš oči, víš, že jsme jen dech světla v prachu stínu. Průlet svědomí — cítíš, jak se mění vzduch? Války na spadnutí, lidi ztrácí sluch. A jestli nepřijde spravedlnost, skončí to jak oheň v suchu… Ale já věřím, že ještě můžeme… Jen musíme najít pravdu. [Sloka 4 / Outro] A tak zvedám oči k nebi… a nechávám dým odejít výš. Nehledám odpovědi, jen cestu ven z toho hluku, co nás tíží. A když projde Atlas… a ticho se dotkne země… Vím, že svět neskončí — pokud ho my nenecháme zemřít.
0/500