Legenda U řeky, kde vítr listy nese, vyprávěl stařec v šepotu hlas, že kdysi svět měl jinou křehkou krásu a že se z ní zrodil čas. Mluvil o hrdinech, co padlý beze jména, o láskách, co pálily víc než meč, a v očích měl zlo dávných znamení, co nikdo už nedokáže přečíst jen tak. Protože každá legenda v sobě nese kousek pravdy, co v nás tiše dřímá. A i když čas ji zapomene na cestě, ta jiskra dál v srdci zpívá. Jsme jen ozvěny starých vět – pravda o legendě, co nezapadne hned. V hospodě pod horou visí obraz – muž s tváří z kamene a očima z bouře. Nikdo neví, kdo byl nebo proč šel, ale každý přísahá, že v noci ho strašil. Protože každá legenda v sobě nese kousek pravdy, co v nás tiše dřímá. A i když čas ji zapomene na cestě, ta jiskra dál v srdci zpívá. Jsme jen ozvěny starých vět – pravda o legendě, co nezapadne hned. A možná jsme to my, kdo tvoří ten plamen, co z příběhu dělá víc než jen klam, Když zazpívám píseň pod stejným nebem, možná tím legendu znovu probudím. Protože každá legenda v sobě nese náš vlastní stín i touhu čistou. A když ji zpívá u ohně s ostatními, stává se pravdou – a přitom jistou. V nás dál hoří její svět – pravda v legendě, co nezapadne zpět.
