[Sloka1] Ráno otevřu oči, venku začíná novej den, žádnej velkej příběh, prostě chvíle, kdy tu jsem. Někde voní káva, někde slyším známý hlas, a dochází mi pomalu, jak rychle běží čas. Celej život koukáme, co všechno ještě nemáme, místo toho, aby jsme viděli, koho vedle sebe máme. Pár lidí, co se ozvou, i když nepotřebují nic, někdy právě v maličkostech může člověk najít víc. Nemusím mít miliony ani klíče od všech dveří, stačí místo, kam se vracím, a pár lidí, co mi věří. Možná štěstí není někde za horizontem schovaný, možná sedí vedle nás... jen jsme byli příliš zaměstnaný. [Chorus] Obyčejný štěstí, možná právě tohle mám, pár lidí kolem sebe a místo, kam se vracívám. Nemusím mít všechno, abych mohl šťastně žít, někdy stačí zpomalit a obyčejnou chvíli procítit. Obyčejný štěstí, žádnej přepych, žádnej plán, jenom vědět, že když přijdu domů, nejsem na všechno sám. A jestli jednou zjistím, co jsem celý život chtěl, možná řeknu: „Bylo to tu dávno... jenom jsem to neviděl.“ [Sloka 2] Vidím svět, co pořád říká: musíš toho získat víc, lepší auto, větší čísla, jinak neznamenáš nic. Jenže k čemu všechny věci, když se nemáš s kým jim smát? K čemu plný účet, když ti nemá kdo svůj vlastní čas dát? Neříkám, že nemáš snít nebo chtít se někam hnout, každý máme svoje cíle, za kterýma chceme plout. Ale cestou za tím vším bych nerad zapomněl, že i obyčejný večer může být to, co jsem chtěl. Proto dneska nikam nespěchám a nechám chvíli být, některý věci nemusíme koupit, stačí je prostě žít. Smích, co přijde bez důvodu, rozhovor až pozdě v noci, to jsou věci, který nemáš ve své moci. [Sloka 3] Kolik fotek máme v hlavě, který nejsou na sítích, kolik nejlepších dní přišlo bez pozvánek, bez velkých chvílí. Bez potlesku, bez publika, bez potřeby něco hrát, jenom pár lidí u jednoho stolu a důvod se zase smát. Možná právě tyhle chvíle jednou budou nejvíc znít, až se budeme zpětně ptát, co jsme opravdu chtěli mít. Nebudem si pamatovat každý účet, každej stres, ale hlas někoho blízkého si můžeš nést dál přes svůj věk. A tak sbíráme obyčejno, dokud kolem nás je, protože právě z těchhle chvil se skládají naše naděje. Nechci čekat na den, kdy budu mít konečně všechno, abych zjistil, že to nejdražší mě nestálo vůbec nic. [Chorus] Obyčejný štěstí, možná právě tohle mám, pár lidí kolem sebe a místo, kam se vracívám. Nemusím mít všechno, abych mohl šťastně žít někdy stačí zpomalit a obyčejnou chvíli procítit. Obyčejný štěstí, žádnej přepych, žádnej plán, jenom vědět, že když přijdu domů, nejsem na všechno sám A jestli jednou zjistím, co jsem celý život chtěl, možná řeknu: „Bylo to tu dávno... jenom jsem to neviděl.“ [Sloka 4] Jednou možná zestárnu a sednu si zas jako dnes, budu počítat ty roky, co mě donesly až sem. A nemyslím, že první budou věci, který jsem si koupil, spíš ty chvíle, kdy jsem s lidmi, který miluji. Vzpomenu si na ten smích a na obyčejný den, na ty večery, kdy stačilo, že jsme byli spolu jen. Na pár vět, co někdo řekl, když jsem potřeboval slyšet, že nemusím pořád běžet, abych mohl dobře žít. Tak už nehledám to štěstí někde tisíc mil odsud, možná nemá velký jméno, možná nedělá žádný hluk. Možná celý život hledáme něco, co je přitom blíž... Sedí každý večer vedle nás. Jen se stačí podívat!!
