Procházka mě léčí Procházka mě léčí, když nemůžu dýchat, když hlava je těžká a srdce chce křičet. Jdu tam, kde je ticho, kde stromy mě vítaj', kde svět zpomalí a přestane tížit. Každý list šeptá, že všechno má čas, že ztráty jsou jen zkoušky ,co přijdou a zas odejdou. Obuju boty, v kapse klíče a nic víc, na chvíli zmizím, chci jen ticho a klid. Město za mnou, šum listí přede mnou, a s každým krokem nechávám bolest vzadu. Ptáci mi zpívají', jak kdyby věděli, že v sobě nese věci, co nikdo nevidí. Ale tady v lese, pod větvema borovic, všechno dává smysl – i slzy i smích. Kameny mlčí, ale říkají hodně, že i to nejtvrdší časem praskne. Procházka mě léčí, když nemůžu dýchat, když hlava je těžká a srdce chce křičet. Jdu tam, kde je ticho, kde stromy mě vítaj', kde svět zpomalí a přestane tížit. Motýl mi přistane na ruce – náhoda? Možná. Ale v ten moment zmizí tíha – jak kouzlo beze jména. Šlapu po cestě, co nemá směr, a přesto vím, že dojdu tam, kde je mi líp než dřív. Mech pod nohama, kapky rosy v trávě, všechno je pomíjivý – ale tady to trvá. Žádný zprávy, žádný sítě, jen přítomný čas, vdechuju klid a vydechuju strach. A i když se vrátím zpět mezi lidi a hluk, v srdci mi zůstane tenhle lesní kluk. Jako by stromy mě znali víc než lidi, jako by řeky odnášeli moje chyby. Procházka mě léčí, když nemůžu dýchat, když hlava je těžká a srdce chce křičet. Jdu tam, kde je ticho, kde stromy mě vítaj', kde svět zpomalí a přestane tížit. A možná je to útěk, ale cítím, že žiju, když jdu tím lesem, tak konečně vím – kdo jsem.
