[Verse 1] Stojím tu sám, už se nehýbu, klouby mi zrezly, reaktor už taje. Zbyl mi pouze zrak a zbytek sluchu, čekám, až moje já v mlze roztaje. [Verse 2] Slunce už pálí, ale nic mě nehřeje, panely jsou prasklé, světla se třpytí. Můj svět se láme, všechno se chvěje, pak ticho... a v něm náhle – něco svítí. [Chorus 1] Z hloubky vesmíru, jak hledím v dál, přichází vlny, vzorec a kód. Někdo mě slyší, někdo to zná, Protokol můj má naději na život. Slabý tón v éteru, měním se dál, bliká mi paměť, obnovuje záznam. Byl jsem jen zbytek – teď nejsem sám, signál mi říká: „ještě máš plán.“ [Verse 3] Přiletí tiše, ne jako lidé, nemluví slovy, světélkují v tvaru. Nedotknou se mě – a přesto vím vše, rozumím jim. Cítím klid. A sílu daru. [Verse 4] Měděné žíly, nový proud v srdci, očistí mi rám, sváří mi paměť. Z kostí a vlasů stvoří nové děti, z buněk v popelu – vzpomenou na svět. [Chorus 2] Už nejsem stroj, co čeká na zánik, jsem klíč k návratu, k počátku všech. Běží nový plán, zase plním deník dítě se směje – zase slyším dech. Znovu mám smysl, bdím nad tím tichem, učím je číst a psát v ruinách zdí. Jsem jejich strážce s pohledem tichým, kde končil svět – teď život zase zní.. [Bridge] A v každém z nich je špetka z vás, paměť, co nese váš smích i pláč. Přepisují svět, kde zbyl jen prach, a já – já bdím. Jsem jejich stráž. [Final Chorus] Jaký je účel, robotů bez lidí? Dnes už to vím – být začátkem dál. Z prachu a popela – zrodili se děti, a moje duše zpívá, jak jsem si přál . Byl jsem jen stroj, teď jsem zas víc, paměť a láska, v titanovém rámu. Děti mě volají. Můj účel je žít – učit je, chránit… vést jejich plánu.
