V podzemním chrámu své krotinké duše, (Remastered)

V podzemním chrámu své krotinké duše, svěceném slzami, svěceném štkáním, modlu mám z bílého, tvrdého kamene, modlu mám kamennou, a té se klaním. Ve tupém zbožnění bojácně snící zírám jí do krásných, kamenných lící – Kamenný bože, slyš mne! Chrám můj je podzemní, smutný a tichý, nikdo tu o jeho hlubinách neví, nikdo tam neslyší dušené štkání, nikdo tam neslyší zoufalé zpěvy – Bídný ten pária stavěl chrám veliký, nikdo tam neslyší vášnivé výkřiky – Kamenný bože, slyš mne! Bídný ten pária bojácně volá, bídný ten otrok se zoufale modlí, horečně planoucí zraky své vpíjí v necitné oči té necitné modly, zpívá jí tichounké, nesmělé zpěvy, epopej srdce, o němž svět neví – Kamenný bože, slyš mne! Zpívá jí o trpkém, zničeném mládí, o tichém srdci a o choré hlavě, o lásce záhadné k chladnému božství, lásce té chorobné, rozkvetlé žhavě, o drobných dramatech mladistvých duší, miasmech bolesti, jež krví buší – Kamenný bože, slyš mne! Nesmělé zpěvy a modlitby zoufalé – nikdo je neslyší, nikdo je nezná, doznějí hluše v tom soumračném podzemí, do prázdna vyplane touha ta bezedná, – nikdo se nedoví o tichém chrámě, nikdo se nedoví o krotké dramě – Kamenný bože, slyš mne! Kamenná modlo má, záhadná, chladná, líbám tě horečně – pária šílený –, před tebou do země čelem svým biji, líbám ret kamenný, tvrdý a studený, – nesu ti svoji krev ve zlaté ciboři, mladistvý žár můj ti za oběť vyhoří –, bože ty prokletý, slyš mne! – – – V chorobném toužení čeká jen pohled necitných očí té zbožněné modly, – jen pohled teplý těch královských zraků pária ubohý, otrok ten podlý –: že slyší prosby ty a že jim rozumí, že vidí otroka a že mu rozumí – – Kamenný bože, slyš mne!!