Na obloze proletěla nestíhačka nechala za sebou bílou čáru rozpůlila nebe vedví díval jsem se nahoru až mě zabolelo za krkem nebe plné mrakoviny padá na nás života tíž a čím víc umíráme, tím jsme životu blíž. Otevřu oči vylezu ze tmy vstříc novému dni ranní kávou zaplním všechna svá bílá místa a houska bojuje s máslem o místo na talíři nůž přinese rozsudek a mlčení, které mělo být za trest je pro mě odměnou. Samota má nejvěrnější ten nejúžasnější vztah co jsem kdy měl Hádka s prázdným prostorem a boj o to, kdo bude mít navrch vzdám se všeho ve prospěch sebe a šibalský pohled ze zrcadla naznačil, že hra stále pokračuje. Nic nekončí. Dokud to nezačne.


