Ráno jsem vyšel do ulic, déšť smýval plakáty ze zdí. Lidé spěchali do práce, každý měl své starosti. U rohu stál muž s novinami, volal: „Všechno bude dobré!“ Koupil jsem jedny za poslední drobné a strčil je pod svůj starý kabát. Člověk jde dál, i když neví kam, i když mu vítr bere klobouk. Člověk jde dál, protože někdy je cesta to jediné, co má. A když se svět tváří vážně, já se raději trochu směju. Dokud můžu jít po svých, vím, že ještě nejsem na konci. Potkal jsem ženu u nádraží, držela květiny v ruce. Řekla: „Čekám už hodinu.“ Řekl jsem: „Já čekám celý život.“ Rozesmála se tak nahlas, že se otočili lidé kolem. Pak nastoupila do vlaku a jednu růži mi podala. Člověk jde dál, i když neví kam, i když mu vítr bere klobouk. Člověk jde dál, protože někdy je cesta to jediné, co má. A když se svět tváří vážně, já se raději trochu směju. Dokud můžu jít po svých, vím, že ještě nejsem na konci. Večer jsem seděl na lavičce, počítal světla nad řekou. Některá zhasla, jiná svítila. Takový je život — nic víc. Člověk jde dál, i když neví kam, a ráno může změnit směr. Nemám mapu ani velké plány, ale mám své vlastní kroky. A když se svět tváří vážně, já se raději trochu směju. Dokud dokážu jít po svých, nikdo mě nezastaví. Ráno přijde za chvíli. A já půjdu zase dál.
