A zpívám, co zpívati musím, František Xaver Šalda

Ó janku ztřeštěný, svět ke mně dí, ó žalný blázne, ty zpíváš teď, kdy louka pusta je a pole prázdné? Kdy lesy v jeseni strnuly bez dechu a života, kdy na větve se jim již věsí smrtná dřímota? Jenž nedoveď jsi vyzpívat své léto a své štěstí, teď v zimě pod sněhem snad, ubohý, chceš kvésti? Jenž k šalmaje jsi melodii neznal nalézt slov, teď pěti začínáš, když nad hlavou ti shořel krov? Teď šílenství kdy třeští mráz v tvém zpustlém hvozdě, ty nechápeš, že pro tebe i zemříti je pozdě? — Mně lhostejno, co je neb není. Co má být, to zpívám, a zpívám, co zpívati musím; a písně své jak svého dechu já v sobě nezadusím. Ne píseň zpívám: mnou spíš píseň nová zpívá, jak vítr zpívá, když protéká lesem: tak ve mně vře a tak je živá. Chce dozpívat se pro mne nového jara i nového léta, chce dozpívat se jistoty lepšího světa, chce přes smrt přenést mne jak ptáka přes moře, chce času smát se v líc a chechtati se prostoře, chce dálku popírat a zlo a zradu času jako lidí, chce ze tmy světlo vykřesat a z nutnosti jha svobodu chce vypustit a zříti ji se smát. Chce smrti osten ulomit a peklu hrot. Chce radosti se dozpívat, jak pták se hnízda dotvořil, čas věčnosti a sen se ve skutečnost vlil. A lhostejno mně, zda to lidem vhod: neb cítím, víc že nejsem já než boží píšťala, jež šťastna je, že na chvilku dech Jeho schytala. On je to, který v nitro moje dmýchá, až plamen zdvihá se a chválu a čest zpívá Mu z muk svých ticha.