Dítě devadesátek ft. Pedro Sombra

[Intro] [Verse 1 – Female Vocal] Devadesát tři, to byl rok kohou ta Po škole dom, hodím tašku do kouta maso na mrkvi, v telce maková panenka V kapse jen dvacka, ale pocit jak hraběnka Neměli jsme moc ale měli jsme čas Horký letní večery, v lednu boby a mráz Pletu náramky z barevných bužírek i bez e-shopů a kupy zásilek Ve škole první komp na něm legendární vlak, s plnými vagóny já vytřu ti zrak. Hltám Harryho stránku po stránce bez knížky nebo sluchátek? bez šance Byl jeden motýl, chtěl barevný křídla mít. V uších Lunetyk a já můžu dál snít Dětství mělo místo wifi čistý vzduch já věděla, kdo je fér a kdo zloduch. [Pre-Chorus – Female Vocal] A tak rostu mezi kazetama se stupidníma otázkama Imaginárníma křídlama schovanýma pod šatama [Pre-Chorus – Female Vocal] A čím jsem větší, tím míň vim kam vlastně patřim i komu věřit smim. [Chorus] Jó děcka devadesátek my snad v hlavě neměli takovej zmatek I když toho člověk věděl míň a neměl tolik možností nikdy jsi nebyl tak sám v přeplněný místnosti. [Verse 2 – Male Vocal] Ráno se probouzím do šedého rána, na obrazovce běží animovaná brána. Televize má jenom pár českých programů, Chtěl bych být Ešem ze světa Pokémonů. Na stole už voní teplá rajská omáčka, k tomu houskový knedlík je jasnačka. Když děda na oběd takhle hezky vaří, moje dětský starosti se hned vypaří. V kapse žmoulám pogy, co jsme si měnili, na hřišti u školy celej den jsme prožili. Odpoledne venku, dokud máma nezavolá: „Už je večeře,“ křičí na mě zeshora. V kazeťáku písnička nahraná z rádia, Znamenala víc i bez kvalitního audia. S dyskmenem jsi každý den do rytmu trsal, vybitý baterky a hned do obchodu klusal. Tamagotchi kvílí, že chce zase nakrmit, zapomněls ho ve škole, zkusíš se pomodlit. Světem nám zněl Dži dži D’Agostyno, každý den venku byl jako letní kino. Vlnky, sušenky a kofola z petky, žili jsme naplno, neznali depky. Dneska už je všechno na jednom displeji, ale ty starý věci nás stále uvnitř hřejí. [Chorus] Jó děcka devadesátek my snad v hlavě neměli takovej zmatek I když toho člověk věděl míň a neměl tolik možností nikdy ses necítil tak sám v přeplněný místnosti.