Z mlhy se zvedá ten slaný dech, příliv se láme o skalnatý břeh. Njörðr jde tiše jak prastarý hlas, v očích má dálku a věků svůj jas. Vanir mu dali ten oceán v dar, vládne mu pevně jak přístavní král. Njörðr, haf‑faðir, vindanna vald, Brim rís hátt — vér stöndum kald! Sævar‑kraftur í brjósti brenn, Leið oss heim — um eilífð senn! Když lodě se vrací a plachty jsou vlhké, Njörðr jim šeptá své požehnání měkké. Rybolov, bohatství, proud jako meč, kdo ctí ten živel, ten neztratí řeč. Moře je učitel, tvrdý jak skála, kdo stojí pevně, toho si vzala. Njörðr, haf‑faðir, vindanna vald, Brim rís hátt — vér stöndum kald! Sævar‑kraftur í brjósti brenn, Leið oss heim — um eilífð senn! Skaði je led, on přílivů pán, dva světy vzdálené, přesto jsou v lán. Ona chce hory a vlčí svůj klid, on slyší vlny a k pobřeží chtít. Láska je pouto, co trhá i šije, každý z nich jiný, přesto to žije! Njörðr, haf‑faðir, vindanna vald, Brim rís hátt — vér stöndum kald! Sævar‑kraftur í brjósti brenn, Leið oss heim — um eilífð senn! Až bouře ztichne a vítr se zlomí, Njörðr tě povede zpět k tvojí zemi. Příliv je rytmus a moře je chrám, kdo věří v Njörða — ten není sám.
