[Intro – pomalu, hluboký tón] Někde v dálce se láme ticho, město spí, ale já slyším, jak dýchá popel. Peklo se neotvírá dole... Peklo jsme si otevřeli sami. [Sloka 1] Cítím v kostech ten tlak, co roste, ulice tichý, jen vítr nese naše hlasy z minulosti. Každý slib, co zněl jak spása, teď hoří jak papír – a všechno má svou daň, kámo. A já jdu s hlavou vztyčenou, i když se svět láme, všechno, co mám, jsem si vytesal sám v ráně. Nejdu spasit svět – já jdu říct, že hoří, a že i v tom ohni můžeš stát, pouze pokud věříš sobě. [Refrén] Peklo se probouzí, slyšíš to v hloubi duše, plamen pod kůží, co tě táhne dolů i vzhůru. Peklo se probouzí, není kam jít, jen dál – tam, kde se ztrácí život i řád. [Sloka 2] Měl jsem sny, teď mám jizvy, ale ty jizvy mluví víc než tisíc výstřelů pravdy. Ztratil jsem víru, ale našel důvod, proč bojovat dál, i když jsem sešel z cesty. Nesnáším fráze o naději, co se ztratí v dýmu, já jsem dýmem prošel – teď stojím v ohni, a jestli mám shořet, tak ať to má cenu, ať každej ví, že Falok se nezlomí za žádnou cenu. [Refrén] Peklo se probouzí, slyšíš to v hloubi duše, plamen pod kůží, co tě táhne dolů i vzhůru. Peklo se probouzí, není kam jít, jen dál – tam, kde se ztrácí život i řád. [Sloka 3 – agresivnější tempo] Tady není místo pro sny, co se bojí špíny, tady se rodí ti, co přežijí mráz i plameny. Všechno, co jsi chtěl, tě spálí, pokud nemáš sílu vstát a říct: *Tohle je můj svět!* A já to říkám, bez falše, bez pózy, každý krok je důkaz, že jsem živý i v troskách. Není to o tom, kolik máš, ale co uneseš, když se ti zhroutí svět – a ty se usměješ. [Závěr – pomalu, s klidem] Až se rozední, a z popela zůstane jen ticho, pochopíš, že peklo nebylo kolem... Bylo v tobě. A ty jsi ho přežil.
0/500