když přisedám si s podvečerem

když přisedám si s podvečerem a slyším hlas, jak se ti chvěje jak velká něha je v tvém smutku v osamění, v poztrácení, ve zmatení, v zastavení včas čas od klekání v kuropění zahalím tě snem snad s pomerančem vánku a orbě mlžných cest o vůni klidných spánků a milujících gest o slzách setřených a křídlech na tvých bocích o opilosti z hvězd a vzdychajících krocích o sežvýkaném hoři a o zlatistém poli o mandloňovém moři a srdci, které bolí s ránem bez ran vzbudíš se (ne) sám sen do orán jen na tvém spánku ještě moje dlaň