V tichu zimy vstává, kde sníh má ostrý dech, Ullr kráčí po ledu, jak by byl zrozen z běh. Luk v jeho dlani zpívá, když vítr mění tvar, v každém tom napnutí je lov a starý žár. Stopa se láme v mrazu, noc drží dech i klid, on slyší každý nádech, co skrývá les i lid. Jeho krok je jistý, jak by znal každý stín, Ullr — ten, kdo vládne zimě, ledu, lovu, tichým čin. Ullr, bogi harðr, í snjónum ríð, Vetrar konungr — spor þitt slær í tíð. Ísinn hvín, örin flýgr, Ullr stendr — vetrar dýr. Na štítě klouže přes led, jak duch co mění směr, v očích má chladnou jistotu, co nezlomí žádný zfér. Lovci se modlí v noci, když stopy mizí v tmách, on slyší jejich prosby, když vítr mění prach. V horách se láme ticho, když napne svůj pevný luk, šepot se ztratí v dálce, kde padá poslední zvuk. Ullr nestrpí lest, jen čistý lov a řád, v jeho stínu roste síla, co učí svět se bát. Ullr, bogi harðr, í snjónum ríð, Vetrar konungr — spor þitt slær í tíð. Ísinn hvín, örin flýgr, Ullr stendr — vetrar dýr. Když zima sevře světlo a noc se stane dnem, Ullr stojí na hřebeni, kde vítr láme zem. Jeho dech je mlha, co kreslí runy v tmách, v každé z nich je příběh o lovu, krvi, strachu, hrách. Až jaro zlomí ledy, on zmizí v tichém chladu, v lesích zůstane stopa — a v ní kus jeho řádu. Kdo přežil jeho zimu, ten zná ten tvrdý hlas: Ullr vládne tichým krokem — a vrátí se zas.
