V síni, kde oheň šeptá starý dým, Bragi tam stojí, v dlani drží rým. Struny mu zpívají, když sálem táhne chlad, v každém tom tónu je pravda, co zná jen snad. Runy se třpytí jak hvězdy v noční tmě, každá z nich nese příběh o krvi i zlé. Slova jsou zbraně, když svět se začne třást, Bragi je ková, aby mohla růst i zrát. Bragi skáld, orð renna frjáls, Rúnir lifa — hjarta slær í sál. Kveðskapr brennr, saga rís, Óðr ok orð — eilífr vís. Když hrdinové padnou a sálem zní jen prach, Bragi je volá zpět v příbězích a hrách. Každý z nich vstává, když jeho hlas jde vpřed, v písni se rodí to, co nezlomí žádný svět. Mead v jeho rohu má chuť jak starý čas, kdo z něj se napije, ten slyší boží hlas. Slova jak oheň, co spaluje i léčí, v Bragiho písni se rodí nový meč i mečí. Bragi skáld, orð renna frjáls, Rúnir lifa — hjarta slær í sál. Kveðskapr brennr, saga rís, Óðr ok orð — eilífr vís. Když noc se zlomí a svět se ztiší v tmách, Bragi jde tiše, v očích má starý strach. Ne strach z meče — ten dávno poznal sám, ale z ticha, kde příběh ztrácí chrám. Proto své slovo drží jak posvátný štít, aby svět nezapomněl, kudy má jít. Až poslední píseň zavře se v prach dnů, Bragi ji zvedne — a vrátí zpět do snů.
