V noci se země chvěje, když Frigg má zlomen hlas, Baldr padl v tichu, svět se zlomil v jeden čas. Ódin jde k Rindr, v očích má ocel dnů, z jejího lůna povstane syn — soud pro vinu i tmu. Vali se rodí v mrazu, nezná dětský dech, v první minutě stojí, v druhé už nese hněv. Jeho krok je jistý, jak by znal každý stín, narodil se pro pomstu — a pro Baldrův ztracený čin. Váli rís, örlög kveðr, Höðr skal falla — dómr er gerðr. Nýr maðr fæddr, hrafnar syngja, Váli gengr — hefnd skal springa. V síni je ticho, Höðr slyší vlastní dech, nevidí světlo, jen cítí osudů spěch. Vali jde bez slova, v očích má otcův hlas, každý jeho krok je rozsudek, co mění čas. Bratři se dívají, jak roste jeho stín, v jeho tváři není dítě — jen boží soud a čin. Höðr padá v prachu, svět se znovu chvěje, Vali stojí pevně — a ví, co se děje. Váli rís, örlög kveðr, Höðr skal falla — dómr er gerðr. Nýr maðr fæddr, hrafnar syngja, Váli gengr — hefnd skal springa. Když ráno zlomí noc a krev se vpije v zem, Vali se dívá mlčky, ví, že splnil jeden sen. Nepřišel pro slávu, nepřišel pro svůj hlas, jen vykonal, co bohové psali v runách zas. Zůstává v tichu, kde končí starý svět, v jeho kroku je budoucnost, co jednou přijde zpět. Až Ragnarok se zvedne a svět se zlomí v prach, Vali bude stát mezi těmi, kdo přežijí ten strach.
