🎵 „Žena z ledu“ (Sloka 1) Říkali, že mám srdce z kamene, ale jen zapomněli, kdo ho zchladil. Každej slib se změnil v mráz, a já se naučila žít bez jara. (Sloka 2) Na rtech ticho místo lží, v očích stín, co nikdo nevidí. Neutekla jsem, jen zmrzla v čase, kde dotek znamenal pád. (Refrén) Jsem žena z ledu, co kdysi hořela. Zůstal po mně jen klid — a prasklina uprostřed těla. (Sloka 3) Každej chtěl zlomit ten led, ale žádnej nezůstal dost dlouho. Všichni chtěli cítit teplo, nikdo neunesl ticho. (Refrén) Jsem žena z ledu, co kdysi hořela. Zůstal po mně jen klid — a prasklina uprostřed těla. (Bridge – smyčce, vokál tiše jak dech) Možná jednou roztaju, ale ne pro ty, co jen chtějí. Otevřu se, až přijde někdo, kdo se nebojí zimy. (Závěr – ztišený refrén) Jsem žena z ledu, a v mrazu dýchám dál. Ne proto, že nechci cítit — ale protože už vím, jak to bolí.
