[Intro – klid, nádech] Jo… Je mi třiatřicet. A poprvé fakt cítím, že čas není nepřítel… jen učitel. [Sloka 1] Je mi třiatřicet a už vím, že nejsem stroj, nejsem nesmrtelný, nejsem víc než obyčejný člověk. Život běžel rychle, dny mizely jak kouř, až tělo řeklo dost – a já musel zvolnit krok. Myslel jsem, že vydržím všechno, že to přeperu silou, že když zatnu zuby, tak projdu každou zdí. Ale zdraví má limit a bolest má jméno, a najednou víš, že některý věci už zpátky nejdou vzít. Nejsem v konci, jen jsem jiný než dřív, učím se žít s tím, co mi život dal A poprvé chápu, že zpomalit není prohra, ale šance slyšet sebe, než bys spadnul dál. [Refrén] Tak jdu svou cestou, pomalu a v klidu, už netlačím na sebe víc, než unesu. Mám jeden život, jedno tělo, jeden směr, a nechci ho ztratit jen proto, že jsem chtěl být víc než jsem. Jdu svou cestou, dívám se kolem, učím se vážit si dnů, co mám. Proto říkám: buď k sobě člověk, protože tu cestu jdeš jen jednou sám. [Sloka 2] Vidím kolem sebe lidi, co jedou na doraz, honí role, masky, tlak a cizí sny. Snaží se být někým, koho po nich chce svět, ale zapomínají, že zdraví není na výměny. Nikdo ti nevrátí tělo, když ho zlomíš, nikdo ti nedá zpátky čas, co spálíš. A nikdo ti nepoděkuje za to, že ses zničil jen proto, abys zapadl mezi další. Neříkám: vzdej to – říkám: vnímej. Poslouchej signály, co tělo dává. Síla není jet přes bolest, síla je říct stop, když duše i tělo volá. [Refrén] Tak jdu svou cestou, pomalu a v klidu, už netlačím na sebe víc, než unesu. Mám jeden život, jedno zdraví, jeden směr, a nechci ho ztratit jen proto, že svět řekl „musíš víc“. Jdu svou cestou, dívám se kolem, učím se vážit si dnů, co mám. A jestli můžu pomoct někomu vedle, tak to udělám – protože jsme v tom spolu, ne sám. [Sloka 3 – závěrečná, lidská] Jestli to posloucháš, tak si pamatuj: nejsi slabý, když zpomalíš krok. Nejsi míň, když řekneš „dneska ne“, a nejsi sám, když tě to bolí víc než dřív. Pomáhej, když můžeš, mluv, když je čas, a važ si lidí, co jdou kousek s tebou. Protože cesta není závod, ale příběh, co píšeš vlastním tempem, vlastním tělem. [Outro – klid] Je mi třiatřicet… a poprvé fakt vím, že žít není spěchat. Ale být tu pro ty co tě milují.
