Popřít znamení?

popřít znamení? Nad hlavou svítí neklidný měsíc, v očích se zrcadlí čas, na louce hoří beze jména oheň, ticho nám šeptá zas. Někdy jen stačí se dívat, srdcem víc než očima, pravda se nechce skrývat, je blíž, než si myslíme, má... Nemůžeme popřít znamení, na obloze i zemi, když vítr náhle utichne, a stromy se tiše klaní. Nemůžeme zavřít oči víc, už nejde dál jen snít – to, co přichází, je psáno v kameni i v nás... Kroky nás vedou k prastarým místům, kde šelest stromů zná děj, hvězdy jak runy kreslí své příběhy, stačí číst mezi řádky – hej. Cítíš to napětí v vzduchu? Jak dech se mění v hlas? Odpovědi nejsou v tichu, ale v tom, co volá nás... Nemůžeme popřít znamení, na obloze i zemi, když duše v tobě zpívá a svět se znovu mění. Nemůžeme schovat vlastní stín, už nejde dál jen snít – to, co přichází, je psáno v kameni i v nás... Možná jsme dlouho mlčeli, možná jsme nechtěli vidět, ale teď už je čas vstát, a jít tam, kam vede svět... Nemůžeme popřít znamení, už je cítit v krvi, v každém listu, v každém zvuku, v rytmu deště první. Nemůžeme žít dál poslepu, když svět se dává znát – to, co přichází, je psáno v kameni i v nás...