Dým Mého Jointu (Remastered)

(Intro) Jo... slyšíš to? Každý slovo má svou váhu, každej rým má svůj směr. Ale co z toho, když to letí do prázdna? Zklamání je těžký břemeno... (Verse 1) Píšu tyhle texty a každej nese zprávu, vkládám do nich duši, čistou rasta pravdu. Zkouším k vám promluvit, vysílám ten signál, ale vrací se jen ticho, jako bych ho nevysílal. Je to těžký, když dáváš ze sebe fakt všechno, a zpátky se ti nevrátí ani jedno malý echo. Slova mizí v prostoru jak dým z mýho jointu, hledám nějakou odezvu, ale ztrácím tu pointu. (Verse 2) Nepatřím mezi ty, co si musí furt vymýšlet, nosit levný masky a za lži se pak schovávat. Já stojím nohama na zemi, moje činy mluví, když moje skutky nevidíš, tvoje oči bloudí. Nepatřím k těm, co si nezaslouží ruku podat, když někdo padal do bláta, neváhal jsem ho zvedat. Dával jsem energii, posílal jsem vzkaz, ale když teď potřebuju, neslyším váš hlas. (Chorus) A bolí to, jo, bolí to fakt moc, když křičím do tmy a marně čekám na pomoc. Nepodáte ruku, i když vidíte mě stát, jestli nestačí mý činy, nemám už co dát. Nezasloužíte si víc moji přítomnost, když moje zprávy naráží jen na lhostejnost. (Verse 3) Dával jsem vám čas, otevíral svý nitro, čekal jsem, že se to zlepší, až přijde nový jitro. Tvořil jsem pro vás hudbu, skládal slova do beatů, abych prolomil tu chladnou zeď vašich pocitů. Vkládal jsem do toho hodiny, dny i noci, abych nakonec zjistil, že jsem na to sám, bez pomoci. Vyprávěl jsem vám svůj příběh, nabízel vám svý jméno, ale všechno, co jsem udělal, bylo rázem zapomenuto. (Verse 4) A to zklamání mě svírá, jako ledová past, když vidím, jak je snadný něčí důvěru ukrást. Říkali jste brácho, plácali mě po zádech, ale když přišla bouře, ztratili jste najednou dech. Zmizeli jste jako pára, když slunce vyjde, teď už vím, že pravá tvář se ukáže, až když na to přijde. Zůstaly jen prázdný zprávy a nepřečtený řádky, už nečekám na odpověď, zavírám tyhle vrátky. (Bridge) Každá sloka, každej track je kus mýho srdce, podávám vám dlaně, ale narážím na zeď těžce. Žádná zpětná vazba, jenom prázdný tváře, vymazali jste ten slib, jak stíny ze snáře. Já nepotřebuju pouta, co do větru letí, když se zpět nedostane nic, odstřihnu to smetí. (Verse 5) Nejsem loutka, co bude tancovat, jak vy chcete, moje duše je svobodná, i když vy to nechápete. Odstřihávám ty nitě, mažu všechny vaše stopy, tahle cesta o samotě mi otevírá nový obzory. Rasta si nese svůj kříž, ale hlava zůstává nahoře, tohle zklamání mě spálilo, ale postavilo na nohy v pokoře. Už žádný kompromisy, žádný slepý doufání, končím s touhle hrou na prázdný vyznání. (Chorus) Protože bolí to, jo, bolí to fakt moc, když křičím do tmy a marně čekám na pomoc. Nepodáte ruku, i když vidíte mě stát, jestli nestačí mý činy, nemám už co dát. Nezasloužíte si víc moji přítomnost, když moje zprávy naráží jen na lhostejnost. (Outro) Nezasloužíte si mě. Ticho... nic se nevrací. Mažu ty kontakty, pálím ty mosty. Jdu dál, Rasta kráčí sám. Moje zpráva, mý texty, to všechno žije dál, i když vy to nechytáte. A to je váš problém. Ne můj. Mír.