MASKA [INTRO — velmi hluboký ženský hlas, téměř šeptem] Čau... Jednou provždy čau. Víš... Odešla jsem , a přesto zůstala. Nejsi mým domovem. [VERSE 1 — hluboký, klidný hlas] zase ten známý hlas. Z pravdy děláš vlastní příběh, Z mé bolesti vinu děláš. Každou větu ohneš, jak se ti právě hodí. A já dlouho mlčela, až jsem zapomněla, že ticho taky bolí. Za dveřmi děti. Slyší víc, než chtějí slyšet. A ty dál kreslíš svůj svět z černých a bílých lží. Já stojím tiše. Některé bitvy bolí a já vím, že do nich už nevstoupím. Mlčím. Už se nehádám. [PRE-CHORUS — lehké zesílení] Rok po roce jsi mi říkal, kdo jsem. A já ti věřila. Až jednou... Dívám se dívám na sebe a vidím ženu, kterou jsi ze mě málem udělal. A já jí neznám. To nejsem já. [CHORUS — pevně, hluboce] Čau. Jednou provždy čau. Tvoje maska padá. Já už ji nezvedám. Čau. Už tě znám. Podle slov. Podle ran. Cos ve mě zanechal. Tolikrát jsi měnil tvář, a já čekala, kdo se vrátí domů. Dvacet let.. Některé roky se nevracejí. Tak je opláču. A jdu dál. Čau. [VERSE 2 — tiše, skoro jako vyprávění] Před lidmi máš svatozář, doma chladná tvář. Tam, kde tě všichni chválí, já vím, kdo přichází. Umíš být laskavý, když se někdo dívá. Umíš být oběť, když se pravda ozývá. Prý jsem viník, aby ses nemusel dívat na vlastní tvář. Zrcadlo nelže. Ničíš můj obraz, nemá patřit mě, ale tobě. Pohled na mě, chceš aby patřil tobě... [PRE-CHORUS — cello rises] A víš, co je zvláštní? Člověk si zvykne i na bolest. Začne jí říkat život. Začne chodit po špičkách, aby nevzbudil hněv. Začne vážit každé slovo. A pak jednoho dne zjistí, že už se nebojí jeho slov. Bojí se jen toho, že takhle bude žít navždy. [CHORUS — hlubší, více bolesti] Čau. Jednou provždy čau. Tvoje maska padá. Já už ji nezvedám. Čau. Už tě znám. Podle slov. Podle toho, co zůstává po nich. Prázdný stůl. Ticho. Dětské oči. A žena, která se sama sebe ptá, kam se poděla. [BRIDGE — úplné ztišení] Mlčím, Už neomlouvám, Už neříkám :.... „On to tak nemyslel.“ „Byl unavený.“ „Má jen těžké období.“ „Možná jsem to zavinila já.“ ... Ne. Nezavinila. Hodnotu mou , nepovažuj za svou. [BRIDGE II — velmi hluboký hlas, téměř mluvený] Jak sbalit dvacet let do jediného kufru? Nevím. Možná to nejde. Některé věci si člověk odnáší v těle. V tichu. V tom, že se omluví, i když nic neudělal. V tom, že se bojí říct: Už vidím ... Ale jednou to řekne. A svět se nezboří. [CRESCENDO — poprvé skutečně silný hlas] Já jsem se neztratila. Já jsem se hledala. Celé ty roky. Pod tvými slovy. Pod tvým hněvem. Pod tvou maskou. A našla jsem se. Už nejsem tam, kde jsi mě chtěl mít. Ale tam, kde jsem já. [FINAL CHORUS — pevný, široký hlas] Čau! Jednou provždy čau! Tvoje maska padá. A já už ji nezvedám. Čau! Už tě znám! Ne podle slibů. Podle činů. Podle slov, které bolely. Podle rán, kdy jsem v strachu vstala A pod tvou maskou, pokřivenou láskou Ze strachu mlčela. Dvacet let... Ano. Bolí to. Bolest není domov. A já už se domů vracím. [FINAL OUTRO — zcela klidně] Svou cenu znám. A ty už nepatříš k nám. Kdo nevidí vlastní chyby, ten nemá co napravovat. Nevidí, že už nebojuju. Nevidí, že jsem odešla. ... Stojím, A chci říct: Čau. Jednou provždy. Čau. [dlouhý nádech]
