Intro] Ani nevíš, jak ráda bych tě oslovila tati. Ale to slovo se mi zaseklo v krku jako rybí kost z dětství. ⸻ [Verse 1] Napsala jsem si do deníčku, že vesmír se tříští pokaždé, když táta dívku označí za hysterku. A místo objetí nabídne vztek a vtipy o jejím těle. ⸻ [Verse 2] Zatímco brácha bez mindráků klouzal dětstvím jak boby na sněhu, já se učila přežít v bouři, která vypadala jako ty. Ve škole jsem zářila, jako bych tušila, že výkon je jediný způsob, jak od tebe dostat uznání, nebo pocítit lásku. ⸻ [Chorus] Milovala jsem čtyři muže a každý z nich nesl tvoje jméno nebo tvoji bolest. Jednoho jsem potřebovala, bezpečí z něj cítit. Za druhým jsem do Varšavy jezdila a začala zase svítit. Třetí dloubal do mých boků, podobně jako ty, a já jen tiše, se slzou v oku snášela všechny křivoty. ⸻ [Verse 3] S Jirkou přišlo prozření, nabídl lásku ze starých dob. Byl prvním přístavem s voňavým kořením kam doplula z rozbouřených dětství vod. Nezůstal navždy, nebyl ten jediný, ale hojil mé rány jak pramen léčivý. ⸻ [Bridge] A potom — jako když vesmír ti jde naproti na vlakové nádraží na konci města. Stojí tam Honza, přemýšlíš, koho ti život navaří. Konečně správná cesta. A v jeho náruči láska celého světa. ⸻ [Chorus 2 – variation] Nechal mě tančit ve vlastním těle a vždycky tančil se mnou. Vytvořil kulisy, pohladil po vlasech svou dlaní něžnou. Náš život dýchá jak hrníčky čaje, s kytarou v ruce, v dotecích ráje. My vychutnáváme si ty chvíle bytí, vůni kávy, rána, lučního kvítí. ⸻ [Outro] On mě nenaučil létat. S ním jsem si vzpomněla, že jsem to vždycky uměla. Řekls mi, že přece nemůžu bejt středobodem tvýho vesmíru. Ale nosit tvoji Dé en á bylo oukej.
