Já umírám láskou... (Letní IX, Jan Neruda)

Já umírám láskou. Loučím se již se vším tím světa pychem, ach zazvoň mi, děvče, k hodince svým nejstříbrnějším smíchem! Hrob vykopej na své postýlce, šest střevíců dlouhý asi, a místo těch tříštěk borových v něj nastlej své zlaté vlasy. Tak měkký to hrob, tak milounký, dvě nad hrobem očka svítí, dva rty kvetou jako růží keř, dvě líce jak z ráje kvítí. Však vdova ty žíti nemůžeš, nuž ulehni ve hrob ke mně, a bůh nám dej sladce spočinout a lehká nám budiž země.