Snad jen blouzním, když celá se třesu Vyhýbám se světlu a běžím k hlubokému lesu Záblesky vzpomínek poutají mou hlavu Větve stromů mě obejmou i v mém roztodivném stavu Pouta z myšlenek i větvoví svírají mé tělo Je nehybné, a bolí, bolí víc, než by kdy mělo V soutěsce duchů hejno supů krouží Trpělivě čeká, dokud mi tělo s duší ještě slouží Už jen chvilku, chviličku, zašumí korunami stromů A pak ledové ticho, už není žádné domů Vše, co mě potkalo si vybralo svou daň Supi se slétají, když mezi stromy spatřím laň…