[Intro] [Verse] Kdyby na světě zázraky byly a slzy, které z očí chudých kanou, se v jednu řeku slily. Těmito slanými slzami od pláče zatopily by se ulice, náměstí, továrny, banky a paláce, a pláč a lkaní, padajíc v město bez ustání, zbořilo by je, až by z něho poušť a holé trosky zbyly, na kterých v noci bloudě vyl by šakal; kéž by se potom aspoň Jéremiáš našel, aby nad tím městem z hloubi duše plakal. Však člověk srdce má a srdce nejkrutější má sladkou chvíli odpuštění, má bolest smutná, cizí nejsmutnější, a proto, město života, radosti a bolesti, mé město, jiná pomoc není, než abych prominul a odpustil ti všecko, vždyť lidé mají ze železa svaly a přehlubokou víru, že přijde slavný čas, kdy křivdy se vyrovnají a bolesti své svrchovanou míru promění v radost - a pro ten zítřek náš již dnes bych odpustil ti vše, mé město, ulice má a dome, však to, že tvoje rozhledny, věže a komíny pod mraky tam nenechaly místo ani pro ptáky - i kdybych tě ještě stokrát miloval, to ne. Moudrosti srdce mého mnohem bližší pták ve prachu cest, a aeroplán ať letí do oblak, až třeba na Mont Blanc a na Mont Everest!
No comments yet!
Be the first one to show your love for this song