Tys byla tam a já byl tady – dva světy k protnutí Ty k sežrání a já mřel hlady – nebylo vyhnutí. A jak se teď na Tebe dívám, se zájmem rostoucím, je těžké popsat co prožívám – jsi mým keřem hořícím. Jsme jak požár s vichřicí, jak požár buše – to od toho keře vzplál; jsme požár a spalujem‘ krajinu duše co zplaněla v suchopár. Až žár touhy stráví kraj, vše mrtvé shoří – to krajině pomáhá; pak všechen kouř srazí se v déšť, v prudkou bouři, pak svléknu tě donaha. Tys byla tam a já byl tady – dva světy k protnutí Ty k sežrání a já mřel hlady – nebylo vyhnutí. Ta bouře v nás řádí víc než oheň předtím - déšť jako hrom rachotí; a hromů a blesků je jak kapek v dešti. Jsme radostí nabytí. V tom přišel ten úplně největší zázrak – pak celý kraj začal kvést; tu explozi vůní a jiskrných barev_ mám za to, že smím Tě svést. Za všechno co mi, zlato, dáváš_jsem vděčnej čím dál víc; no, a ty dávat nepřestáváš,_mám síly za tisíc. Tys byla tam a já byl tady – dva světy k protnutí Ty k sežrání a já mřel hlady – nebylo vyhnutí; nebylo vyhnutí; nebylo vyhnutí...